Obsah

Rudní revír - Úvod

Celková topografická situace pozůstatků po historickém dolování Ag-Pb-Cu rud ve Štěpánovském revíru.

Topografie

Jako Štěpánovský rudní revír je označovaná oblast historického dolování na stříbrné, olověné a měděné rudy ležící na západním okraji svratecké klenby moravika SZ od Tišnova. Nejstarší zprávy o zdejším dolování pocházejí ze středověku, další rozsáhlé práce jsou kladeny do 18. století, větší průzkumné práce proběhly v letech 1957-1963 a 1986-1990.

Pozůstatky po hornické činnosti (šachty, obvalové tahy a pole) se nacházejí v katastrech obcí Koroužné, Švařec, Čtyři Dvory, Borovec (dnes součást Štěpánova), Štěpánov nad Svratkou, Olešnička (dnes součást Štěpánova), Horní Čepí a Černovice. Zachovaly se převážně v lesních komplexech a většinou nepodlehly likvidaci při rekultivacích. Přístupné jsou také některé štoly, v nichž jsou dokonce patrné i původně těžené rudní akumulace. Z tohoto hlediska jde na západní Moravě o unikátní oblast, která má charakter přírodního hornického skanzenu.

Historii revíru byla věnována řada publikací i nepublikovaných prací, avšak údaje v nich uvedené jsou často rozporné a nesprávné. Z historického hlediska je základní prací o Štěpánovském revíru šířeji zaměřená studie ď Elvertova. O nové údaje ji dále rozšířili A. Polák a zejména H. Jurman. Nevýhodou těchto prací však je, že postrádají mapky s přesnou topografickou situací horních děl. V tomto směru naopak vyniká nepublikovaná práce Štanclova, i když se ani tento autor nevyhnul některým chybám a zbytečným komplikacím při zavádění nových jmen. Cenné topografické údaje o dolování jsou obsaženy v práci P. Chlupáčka, v níž autor uvádí i některá důlní díla z publikované historické literatury neznámá, která jsou teprve postupně vyhledávána. Ostatní práce jen s většími či menšími chybami diskutují, příp. rozšiřují tyto starší údaje. Současné mineralogické práce prováděné v rámci výzkumných projektů v Moravském zemském muzeu si vynutily zásadní revizi dosavadních údajů a smyslem předložené práce je především utřídit topografické a historické informace o jednotlivých horních dílech.

Předložený popis umístění jednotlivých horních děl vychází ze základních topografických map měřítka 1:10000, listy 24-14-01 a 24-14-06, vydání z r. 1998. Lokality jsou popisovány a průběžně číslovány zhruba od severu k jihu a u názvů horních děl byla dána přednost názvům historickým, nebo byla pojmenována tak, aby se zamezilo vzájemným záměnám tak častým právě v topografii tohoto revíru. Provedena byla i revize katastrální příslušnosti, a to proto, že tradiční lokalizace v literatuře bývá často chybná.

Např. štola Mír nenáleží katastrálně k Borovci, jak uvádí např. T. Kruťa, ale ke Štěpánovu, některá díla v Cumberku patří jak ke Švařci, tak ke Štěpánovu.

Z předloženého zhodnocení topografie dolování v závislosti na mineralogicko-geologických poměrech vyplývá, že se ve Štěpánovském revíru zachovaly pozůstatky po hornické činnosti různého typu, pocházející z několika období.

Datování nejstarších hornických prací, tradičně řazených do 13.-16. století, bylo podpořeno archeologickými nálezy keramiky i hornických želízek. Podle charakteru prací lze k nim řadit některá díla na Havírně (Cumberk), u Borovce a u Horního Čepí. Mají charakter mělkých úklonných šachtic otevřených velmi blízko sebe, ojediněle snad i štol sledujících žilné zrudnění po úzkých rozsedlinách (např. Kryštof v Horním Čepí, část šachty na Cumberku). Řada pozůstatků po dolování však může ve skutečnosti představovat pouze středověké prospekční práce (Hora u Švařce, Čepičkův vrch). V tomto směru odkazujeme na podnětnou publikaci J. Vosáhla V listině z 15. 9. 1657, vydané v souvislosti s pokusem o obnovu dolů (Maxmilián hrabě z Liechtensteina-Kastelkornu), se hovoří o dolech, v nichž se „před 100 lety těžila olověná, stříbrná, měděná a železná ruda“.

Pozůstatky po středověkém dolování byly překryty rozsáhlým dolováním a průzkumem v 18. století, kdy soukromé společnosti i stát těžily stříbrné, olověné a měděné rudy nejen prohloubenými šachtami (Cumberk), ale i štolami (Kupferštola, Korouženská štola) a byly činěny pokusy o odvodnění důlních děl (dědičná štola sv. Antonína Paduánského). Toto období končí pozoruhodnou akcí v letech 1801-1811 v Borovci, kde starohrabě Hugo Salm zkoušel loužit chudé měděné rudy kyselinou octovou („dřevným octem“), kterou získával jako vedlejší produkt při výrobě dřevěného uhlí. Bohužel, právě podrobnější archivní údaje o dolování na Štěpánovsku v letech 1801-1811 chybějí. Zmínky o Salmově pokusu získávat měď z důlních vod v Borovci jsou omylem, už vzhledem k velmi nízké koncentraci Cu v důlních vodách.

Třetí etapa dolování na Štěpánovsku ve 20. století měla víceméně prospekční charakter a prokázala nebilančnost zrudnění za dnešních ekonomických parametrů. Větší práce pro¬běhly v letech 1916-1919, 1959-1963 a 1986-1990, nejasný je rozsah prospekce v období 2. světové války. Při průzkumu vzniklo několik nových šachet a štol (např. Cechhaus, Panisádek, Mír), geologie a mineralogie revíru však zůstala zpracována pouze na úrovni závěrečných zpráv a diplomových prací, přinášejících do topografie dolování mnohé nové názvy důlních děl.

Používané označení horních děl ve Štěpánovském rudním revíru by mělo tam, kde je to možné, vycházet především z názvů historických. Ne vždy však je možně tyto názvy zjistit, protože se nedochovaly v dostupných písemných pramenech. Často také docházelo k zavádění nových názvů pro díla stará. Typickou ukázkou je publikace F. A. Kolenatiho, který používá jména, dříve ze Štěpánovského revíru neznámá. Naopak jeho práce asi odráží aktuální pojmenování děl v době posledních dolovacích pokusů H. Salma na počátku 19. století.

 


 

Autoři

Celé menu "rudní revír" na těchto stránkách je doslovně převzato z práce "Charakteristika pozůstatků po starém dolování Ag-Pb-Cu rud ve Štěpánovském rudním revíru na západní Moravě". Autorem je kolektiv v čele se Stanislavem Houzarem z Mineralogicko-petrografického oddělení Moravského zemského muzea v Brně (www.mzm.cz).

Článek vyšel ve sborníku "Západní Morava" (http://home.tiscali.cz/sokazr/zm.html), který vydávají Státní archívy v Třebíči a Žďáru nad Sázavou. Ty na něho vlastní copyright. Proto není povoleno užití textů bez souhlasu autorů a majitelů práv k článku.