Obsah

Rudní revír - Koroužné

Mapa Korouženské štoly z r. 1768. autor P. von Papa (SÚA Praha)

Koroužné

 

Šachta sv. Felixe na Zemanovi poli v Koroužném. Historická situace z r. 1769 v mapě A. Scharnagla (Geofond Kutná Hora)

Koroužné

 

1. Korouženská štola

Její původní název „Koroschna Stollen“ z r. 1767 je používán ve všech historických mapách z 18. století. V literatuře pro ni byly užívány i další názvy: štola sv. Jana Baptisty jako součást dolu Freundschaft Christi (Kristovo Přátelství), důl sv. Trojice, Horníčkova štola nebo štola proti Rosslerovu mlýnu. Dito se nachází na levém břehu Svratky, asi 200 m SV od mostu v Koroužném, na úpatí příkré zalesněné stráně nedaleko samoty „U Horníčků“, vpravo od silnice z Koroužného do Víru. Nejpřesnější historická mapa štoly pochází z r. 1768. Celková situace důlních děl je rovněž zachycena v Urbanově mapě štoly z r. 1772.

Ústí štoly uzavírají kovové dveře, za nimiž je štola v předním úseku zatopena do výše až 1 m. Chodba vede asi 52 m jv. směrem, pak probíhá ve směru SSV-JJZ, celková délka je asi 104 m, 77 m od vstupu je kolem 18-24 m hluboké zatopené hloubení. A. Polák a P. Láznička udávají velmi nepravděpodobnou délku štoly 259 láter (asi 616 m). Ve skutečnosti jde asi o vzdálenost mezi Korouženskou štolou a dosud spolehlivěji nelokalizovanou 10 m hlubokou kutací šachticí JV od Koroužného nedaleko od švařecké kaple, která měla ověřit pokračování „antimonitové rozsedliny“ k jihu.

Štola je při ústí ražená po křemenné žíle 60-100 cm mocné ve směru SZ-JV a končí po necelých 60 m závalem. V 52 m byla zastižena druhá žíla, směru SSV-JJZ, asi 80-100 cm mocná, s masivní a páskovanou texturou. Je tvořena křemenem a místy kalcitem a Fe-dolomitem a uložena v biotitických rulách se svory, kvarcity a dolomitickými mramory, zrudněna antimonitem, arzenopyritem, sfaleritem, galenitem, bournonitem, vzácně i boulangeritem.

Štola je neznámého stáří, její úvodní část však byla ražena nepochybně ve středověku, nejpozději v 16. století. Nelze vyloučit její původní založení jako štoly dědičné, odvodňující výše položená díla. Detailní historii prací na této štole zpracoval na základě studia archivních pramenů P. Chlupáček a uveřejnil S. Houzar. Intenzivně se zde pracovalo v letech 1767-1773. Rozsáhlé haldy před štolou, kde býval nalézán rudní materiál, byly zcela aplanovány až po 1. světové válce.

 


 

2. Obvaly nad Korouženskou štolou

O dolování v „Radušském pohoří“ (Raduška) existuje zmínka z r. 1554 v souvislosti se stříbrnými doly s lokalizací Oberradusch. Některá díla tam byla součástí dolu Freundschaft Christi (viz výše) nebo dolu sv. Barbory, samostatná byla jáma Marie Pomocná, resp. jáma Božího Požehnání.

Díla se nacházejí asi 50 m V od ústí Korouženské štoly v příkrém svahu, kde je v délce asi 200 m ve směru SSV-JJZ zachováno 8 mělkých a hlubších obvalů o průměru asi 3 m ražených na výchozu „antimonitové rozsedliny“ (Antimony Kluft). Jde pravděpodobně o zbytky úklonných šachtic, jejichž dno se ve dvou případech stále propadá; většinou jsou však polozasypané kamennou sutí. Na obvalech byl nalezen hojný arzenopyrit s pyritem v prokřemenělých horninách a karbonát-křemenných žilách, dále narůžovělý karbonát, bournonit, sfalerit, vzácně galenit a sekundární minerály. V severním pokračování obvalového tahu se na levém břehu potůčku nad příkrou zmolí nad Horníčkovým stavením zachovaly zbytky po šachtici a snad i po zavalené štole. Jde snad o dílo na téže žíle označované v r. 1767 jako nálezný důl Marie Pomocná nebo v r. 1769 jako „Jáma (těžařstva) Božího Požehnání v radušském pohoří“. Četné mělké prohlubně nejasného původu (snad po prospekčních pracích), někdy seřazené do směru Z-V, se vyskytují ještě severněji v příkré zalesněné stráni nad levým břehem Tresenského potoka.

 


 

3. Důl sv. Felixe (Zemanovo pole)

Asi 500 m JZ od mostu přes Svratku v Koroužném, asi 200 m SSZ od kaple, na mírném hřbetě na pastvině a v lesíku (dnes chatová osada) se nacházejí pozůstatky po dolování stříbrných rud.

Název „Sanct Felicis Schacht, in Korosnorer Territorie“ byl použit na mapě A. Scharnagla v r. 1769. Pokud je nám známo, je lokalita zobrazena jen na této mapě, která ukazuje důlní díla v katastru Koroužného v topografické situaci, která nejlépe odpovídá právě tzv. Zemanovu poli. Později tam pracovala společnost vedená Narstani de Weissem (r. 1776), důl byl tehdy zván Josefovým. Běžně užívaný název Zemanovo pole (ojediněle i Zemanova skála) se objevuje u sběratelů minerálů ve 20. letech 20. století.

Na lokalitě je zachována propadlina po šachtě o průměru asi 10 m s obvalem navršeným při jejím východním a severním okraji, dále zbytek úklonné šachtice a dalšího díla s velkými plochými odvaly raženými ve výchozech šedých kalcitických mramorů a velká halda se zarovnaným povrchem (JZ od šachty). Vstupy jsou dnes zcela zavaleny, zčásti také zasypané odpadem. Galenit, sfalerit a vzácně chalkopyrit tvoří nepravidelné metasomatické vtroušeniny a impregnace v mramorech nebo jsou součástí žil tvořených kalcitem a dolomitem, uvádí se i křemen a baryt.

 


 

4. Důlní dílo za samotou Vorel

Na úpatí svahu Orelského kopce na pravém břehu Svratky, asi 500 m SSZ od mostu ve Švařci, za samotou Vorel, asi 40 m J od ústí nové vodohospodářské štoly se nachází rozsáhlé důlní dílo. K lokalitě se vztahuje i jméno Drahoš. K tomuto dolu (-ům) se vztahuje ďElvertův údaj o „Stollen und Schacht aus Silber und Blei im banisater Gebirge“ z r. 1774. Vzhledem k tomu, že název „Gebirge“ býval v revíru používán pro nápadně vyvýšený terén, je velmi pravděpodobné, že ďElvertovo označení zahrnuje celou skupinu rudních ložisek na pravém břehu Svratky od dnešního Panisádku až k Zemanově poli (srovnej i termíny jako Borowetzer Gebirge, Czepper Gebirge nebo Zumberger Gebirge použité ve štěpánovském revíru J. Ch. Urbanem v r. 1771). J. Sekanina uvádí, že vysoko ve stráni v tomto prostoru jsou dosti rozsáhlé stařiny, blíže neprozkoumané. Orientační průzkum zde však jejich existenci nepotvrdil.

Kutací práce jsou nepřímo doloženy v letech 1680-1681, kdy jsou v matrikách doloženi horníci ubytovaní na samotě Vorel, mezi nimi i „havíř stříbrné rudy“ Řehoř Krütsch z Kremnice.

Podle A. Poláka průzkumná šachtice otevřela třípatrový systém chodeb se zatopeným spodním patrem, v nichž byly ještě nalezeny zbytky starého odvodnění, dřevěná čerpadla, dřevěné roury a korýtka. Dílo bylo údajně zdokumentováno a ovzorkováno, po dokumentaci jsme však pátrali marně.

V mělké sníženině u cesty se nachází pravděpodobné zakryté ústí tohoto historického díla odkrytého v době nového geologického průzkumu v 60. letech. Toto místo je označeno jen ohrádkou z několika železných prutů. Ve stráni nad tímto ústím se nachází asi 3 m hluboká zasutá šachta s nevýrazným plochým odvalem, která má průměr 5 m a jejíž dno se stále propadá. Hojný rudní materiál je reprezentovaný drobnými zrny galenitu a hnědého sfaleritu v prokřemenělých horninách, ojediněle se vyskytuje drobnozrnný chalkopyrit. Objevuje se i žilný bílý baryt zrudněný galenitem a jako na jediné lokalitě na Štěpánovsku je přítomný v alterovaných horninách hojný fuchsit.