Obsah

20. století

HoteljzdSilnice

20. století znamená pro Štěpánov stoprocentně největší rozvoj v rámci městečka. Ať už je to modernizace, či samotný nárůst obyvatel.

Ihned na začátku století, 23. 2. 1902, zde vznikla občanská záložna, která byla od počátku plně využívána místními obyvateli. Rozvoj Štěpánova však zbrzdily obě světové války. V 1. světové válce padlo 28 štěpánovských občanů plus 6 mužů z Olešničky. V následujícím roce, 15. 6. 1919, byly uspořádány první poválečné volby. Místní lidé si za starostu zvolili Josefa Havelku z vítězné sociálně demokratické strany.

Postavením dynama ve zdejších železárnách začala roku 1921 elektrizace Štěpánova. Toto dynamo ale nestačilo a nevyhovovalo potřebám, a tak se zdejší instalace napojila 18. 2. 1922 na oslavanský proud.Největší akcí v meziválečné době je regulace Svratky. Došlo k ní na jarě 1924 a původní tok řeky byl změněn hned na dvou místech, na Luhách a asi 100 metrů nad starým splavem. Stavba stála 385.000 Kč. Další významnou událostí pro místní obyvatele je zavedení autobusové dopravy z Víru do Nedvědice přes Štěpánov. Došlo k ní v červnu 1925 a význam měla hlavně v zimě pro školáky dojíždějící do měšťanské školy v Nedvědici. V roce 1935 se začala budovat kanalizace. Spíše zajímavostí je to, že zde v roce 1936 vybudovali vysokoškoláci, jezdící do Štěpánova na tábor, první saunu v republice.

V té době stále více hrozí nebezpečí 2. světové války, a tak byla v roce 1936 zavedena civilní protiletecká obrana. V roce 1939 vypukla válka, během které je Štěpánov s okolím znám jako sídlo mnoha partyzánských skupin. I přes to však nebyl Štěpánov zničen, či silně poškozen.

Vzpomínka tehdejšího řídícího učitele Jana Rosího, jak jeho očima prožívali květnové dny roku 1945 štěpánovští obyvatelé: „Náš kraj v povodí Svratky i městys Štěpánov byly naštěstí ušetřeny přímých kontaktů války. Nezasáhla sem žádná srážka front, naši občané zažili jen její poslední dozvuky bez jediné rány. Avšak závěrečné dny a hodiny světodějného konfliktu se obyvatelům Štěpánova předvedly jako živý film s mnoha vzrušujícími obrazy. Nezapomenutelný děj ze všech prožitých výjevů se odehrával před očima našich obyvatel odpoledne 8. a celý den 9. května 1945. Byl to nepřetržitý proud německého vojska, dle odhadu 25 - 30 tisíc, ustupujícího v největším spěchu směrem od východu. Lidé viděli oddíly všeho druhu, velká nákladní auta, koňské povozy, osobní auta s důstojníky, jedince na koních, na kolech i motocyklech, pancéřové vozy, děla malá i větší, mezi tím skupiny volných koní. Všechno se v divokém trysku hnalo po silnici od Hodonína a Čtyř Dvorů k Bystřici. Vojáci odhazovali části výzbroje, aby jim v útěku nepřekážely. U příkopů zůstaly stát poškozené povozy a automobily. Kolem 19. hodiny se začala mezi zástupem přihlížejících lidí šířit zpráva, že se blíží Rusové, že již jedou od Čtyř Dvorů. A skutečně! Za půl hodiny po posledních Němcích se objevila hnědozelená auta s rudými praporky a v nich olivově zelené uniformy vítězného předvoje Rudé armády. Všechno obyvatelstvo propuklo v jásot a vítalo radostně své osvoboditele. Byl to nejšťastnější dojem po šesti letech kruté poroby. Jim ten den připadal jako slavnost vzkříšení k důstojnému životu. Tento 9. květen byl ještě dovršen novým zajímavým pohledem. Zadní německý oddíl, odzbrojený a bez veškeré výzbroje, vracel se asi za hodinu toutéž cestou pod vedením sovětských hlídek schlíple do zajetí.“

Mezi komunisty byla celá řada perzekvovaných a mnozí přinesli největší oběti, do ozbrojeného odboje se však ze štěpánovských komunistů nikdo nezapojil. Z našich rodáků byl aktivním bojovníkem asi jenom Adolf Jurman (1919 – 1975), který uprchl do Anglie, jako navigátor nasazoval život v 311. bombardovací peruti RAF a stal se zde dokonce pobočníkem velitele.

Život nasazoval i Adolf Polák v Jugoslávii. Sice nebojoval se zbraní v ruce, ale převáděl české uprchlíky přes jugoslávskou hranici. V samotném Štěpánově se objevili partyzáni až ke konci války a útočiště našli u mlynáře Kovaříka a v rodině Jana Špačka. Kovařík podporoval moukou a potravinami partyzány ve Žďárských vrších. Proviant a občas i nějaké zbraně tam převážel s nasazením života štěpánovský autodopravce Josef Polák.

Zatýkání se nevyhnulo řadě našich občanů. První byl zatčen Bohumil Kubík (1904 – 1944), pak jeho bratr František, kterého osvobodil z koncentráku postup americké armády. Bohumil Kubík však zahynul v Kasselu, Blažena Špačková zase v Osvětimi, kam byla odvlečena za skrývání uprchlíka. Slévač Jaroslav Coural byl zastřelen při pronásledování partyzánů u Vizovic. Jeho bratr Miroslav byl odvezen pro podezření ze spolupráce s partyzány a byl v Mauthausenu 10. 4. 1945 popraven. František Šmarda našel smrt za ilegální činnost také v Mauthausenu. Jaroslav Šmarda nasedl v květnu 1945 na sovětský tank a u Nového Města zahynul při přestřelce se zbytky německé armády. Antonín Fiala se odstěhoval do Fryšavy, kde padl na samém konci války při nesmyslném výpadu partyzánů v obci.

Člen štěpánovských komunistů a předseda obvodního vedení KSČ na Bystřicku, exposlanec Antonín  Štourač z Pivonic, byl zatčen 24. 2. 1943, ač byl četníkem varován, aby utekl. Předvolali jej na četnickou stanici Hrdá Ves pod záminkou vyjádření k nějakému sporu. Byl si jist svojí věcí a dostavil se tam. Byl zatčen a popraven 10. srpna 1944 v Breslau (Vratislavi).

Člen ilegálního OV KSČ Josef Pavelka se vrátil po dvouletém věznění a vážil pouhých 37 kg. Své zatčení a vězeňské útrapy popsal ve vzpomínkách. Vězněn byl i elektromontér Bohumil Večeřa, Karel Brázda, Jaroslav Čuhel a Miroslav Štourač společně s Josipem Kleczkem. Posledně jmenovaný až koncem války během zašmodrchané etudy jeho spolužáka Miloše Vlčka z Tišnova. Zato propuštění Miroslava Štourače bylo pro štěpánovské soudruhy překvapující, a proto ho raději do dalších akcí nezasvěcovali a drželi si od něj odstup.

Při návštěvě „starého hřbitova“ spatříte vpravo od hlavní brány hrob sovětského poddůstojníka. Co se stalo, že byl pohřben právě u nás? 18. května 1945, tedy 10 dnů po kapitulaci Německa, se mladý 22 letý voják bavil u řeky Svratky explozemi ručních granátů, jež házel do vody (snad si tak chtěl ulovit ryby). Odjistil najednou tři, dva z nich odhodil, avšak třetí mu vybuchl v ruce a okamžitě ho usmrtil. Jeho druhové jej pochovali na zdejším hřbitově a hrob označili dřevěným sloupkem s pěticípou hvězdou a nápisem: SSSR St. Leutenant Iljuchin Sergej Ivanovič 1913 - 1945. Prostý sloupek byl brzy nahrazen mramorovým.

Doba poválečná je u nás spojována s kolektivizací vesnic a zakládáním Jednotných Zemědělských Družstev (JZD). Ve Štěpánově zahájilo existenci 16. 3. 1950. Příliš se mu nedařilo. Neustále procházelo krizemi, špatně hospodařilo a díky tomu zde bylo stále více soukromníků. Pro špatné hospodaření, v roce 1964, JZD ve Štěpánově zaniklo. Ke "zlepšení" došlo od roku 1965, kdy v Novém Městě na Moravě vznikl státní statek. Pod něj spadal i státní statek ve Štěpánově. V hodnotě 500.000 Kčs byl vystavěn roku 1969 ovčín. Za tři roky po založení se zde chovalo 460 ovcí, v roce 1973 již 625.

V roce 1948 bylo definitivně rozhodnuto o zřízení střední školy ve Štěpánově. Od roku 1950 se stala škola nezávislou na bystřické a byly k ní přiškoleny obce Brťoví, Prosetín, Čtyři Dvory a Bolešín. Dosavadní škola, umístěná ve čtyřech budovách, začala v průběhu let nevyhovovat kapacitou, a proto v září 1960 začala stavba nové základní devítileté školy. Byla otevřena 2. 9. 1962. Tělocvična patřící ke škole byla dokončena v prosinci 1963. Mateřská škola zahájila provoz 5. 2. 1951. Od roku 1950 bylo ve Štěpánově v pravidelném provozu kino. Hrály se 3 - 4 celovečerní filmy týdně. Například v roce 1964 zde bylo shlédnuto 10.000 návštěvníky 210 představení. V pozdějších letech bylo kino zrušeno. Do poválečného rozvoje Štěpánova je zahrnuto i zřízení prádelny s elektrickou pračkou roku 1947, místního rozhlasu - 1949, lékařské a zubní ordinace - 1954. Jednou z velkých akcí bylo přeložení spodního toku Hodůnky. Původní tok byl příčinou častých záplav a stál v cestě plánované výstavbě nové silnice. Ve stejném roce, 1960, se dokončila stavba Vírské přehrady na řece Svratce, která ukončila stálé záplavy. V roce 1958 se ve Štěpánově začalo s největší stavbou, kulturním domem. Zednické práce byly dokončeny v listopadu 1960. Slavnostně otevřen byl 22. 10. 1967. Část budovy byla pronajata Jednotě Velké Meziříčí, která zde zařídila novou restauraci a hotel pod názvem Hodůnka. Prodejny ve Štěpánově byly rozmístěny v několika budovách, a proto se v letech 1961 - 1964 postavilo na místech bývalých koníren nákupní středisko. Postupně byly přebudovány jednotlivé budovy bývalé školy na nové zdravotní středisko, poštu a městský národní výbor (MNV), mateřskou školu. V roce 1972 byla asanována stará hospoda, která musela uvolnit místo novému kulturnímu domu, který byl postaven za ní. Tím přišla naše obec o jednu z pěkných historických budov. Zbouráním Kalousova domu č. 20 vzniklo náměstí ve tvaru tzv. rozšířené ulice. Největší a nejméně citlivý zásah do místní krajiny znamenala stavba silnice I. třídy číslo 18, vedoucí z Bystřice směrem k Hodonínu. Z ní jsou svedeny ve Štěpánově dvě "přípojky" na silnici II. třídy číslo 387, směřující z Víru do Nedvědice. Silnice č. 18 byla ve Štěpánově dokončena 1970 za 15. mil. Kčs. Budování obce pokračovalo výstavbou moštárny (1971), autobusových čekáren a nového hřbitova (1973 - 75), kanalizací. V roce 1977 byla dokončena požární nádrž a přístavba šatny a sociálního zařízení u kulturního domu.

Poté na několik let ustala výstavba účelových staveb a stavěly se především rodinné domky. Až v roce 1994 byla ve Štěpánově zavedena kabelová televize. V září 1995 začala největší akce poslední doby. Stavba nové kanalizace s čističkou odpadních vod, vodovodu a zároveň plynofikace Štěpánova.