Navigace
Obsah
Rodáci
Mezi rodáky zařazujeme nejen osobnosti narozené přímo ve Štěpánově, Olešničce, Švařci, Ujčově apod., ale i ty osobnosti, které se přímo z porodnice vrátily do našeho městečka či sousedních vsí.
prof. doc. RNDr. Josip Kleczek, DrSc.
(22. 2. 1923 Gornja Sanica – 5. 1. 2014 Ondřejov)
Josip Kleczek se narodil v někdejší Jugoslávii v horách u Sarajeva, otec mu ve čtyřech letech zemřel a matka se rozhodla vrátit do rodného Štěpánova. Nadaný syn vystudoval v Tišnově gymnázium a odešel na Universitu Karlovu,
kde studoval matematiku, fyziku a astronomii.
Od roku 1949 pracoval na Astronomickém ústavu Československé akademie věd v Ondřejově. Napsal asi stovku vědeckých prací a knih, jmenujme alespoň Nitro hvězd, Plazma v laboratoři a ve vesmíru, O čase, Naše souhvězdí, Slunce a člověk, Naše slunce, Vesmír kolem nás, Vesmír a člověk či Velkou encyklopedii Vesmíru. Na šestijazyčném astronomickém slovníku Space Sciences Dictionary kromě jeho manželky Heleny spolupracovalo přes tisíc vědců z celého světa a on sám 34 let. Vydal i anglickou vysokoškolskou učebnici „THE UNIVERSE“ (To je vesmír) ad.
J. Kleczek přednášel astrofyziku na Universitě Karlově i na Komenského universitě v Bratislavě. Podnikl řadu cest do zahraničí a stal se profesorem řady světových universit. Vykonával funkci v Mezinárodní astronomické unii, stal se i vedoucím Mezinárodní školy pro astronauty při UNESCU, angažoval se
v projektu Slunce do škol. Za rozvoj fyzikálních věd dostal stříbrnou plaketu ČSAV a také Českou sluneční cenu.
Docent Kleczek byl oceněn za Velkou encyklopedii vesmíru cenou České astronomické společnosti Littera astronomica (2002) a totéž za další „celoživotní“ knihu Život se Sluncem a ve vesmíru (2011). Stal se jednou z nejvýznamnějších osobností československé a později české astronomie u nás i v zahraničí.
Po J. Kleczkovi je pojmenována planetka č. 2781. V roce 2000 obdržel Čestné občanství Štěpánova.
Rudolf Gabessam
(13. 6. 1858 Olešnička – 8. 1. 1912 Nové Město na Mor.)
Narodil se v myslivně na Hodůnkách otci revírníkovi.
Rudolf Gabessam patřil mezi první lyžaře na Vysočině
a lyžoval v zimě 1991 - 1892. To už byl revírníkem ve Fryšavě.
Zpopularizoval lyžování na Novoměstsku tak důkladně,
že už v roce 1893 lyžovala i místní smetánka.
Je pochován v Novém Městě na Moravě na katolickém hřbitově.
Antonín Krejčí
(9. 4. 1884 Štěpánov - 1955)
Učitel, okresní školní inspektor, pedagogický spisovatel, autor sokolských publikací a příruček (Tyrš a dnešek, T. G. Masaryk a Sokol, 1947, Dr. Josef Scheiner, Dr. Jindra Vaníček, 1934, Prezident Beneš Sokolstvu, 1947 atd.). Přispíval i do Lidových novin, Pedagogického věstníku aj.
Jan Boris Špaček
(10. 4. 1888 Štěpánov – 22. 12. 1967 Brno)
Jan se stal cestovatelem, v dubnu 1913 odešel do Polska, ale skončil v ruském zajetí. Aktivně se zúčastnil bolševické revoluce, sešel se i s Leninem, ale ze Sovětského svazu byl nakonec asi vypovězen jako špion. Působil i v Bulharsku a v Turecku, v roce 1943 se v Teheránu jako strážce
účastnil schůzky silné trojky, pak se dostal do Súdánu, Indie a k Perskému zálivu, do Egypta a Palestiny. Do Evropy se vrátil i s manželkou na lodi UNRRA, do Brna dorazili 16. 4. 1946.
Ve vlasti pak až na jednu krátkou výjimku pracoval do svých 78 let (!) v Ingstavu Brno. Mimo jiné i na stavbě Vírské přehrady, kde jeho druhá žena byla překladatelkou četným Řekům. Přivítal únor 1948, zkoušel psát do Rudého práva, ovládal osm jazyků, ale čeština mu už šla bídně. Zemřel v zapomenutí…
Bohumír Halouzka
(8. 11. 1892 Olešnička – 8. 5. 1983 Praha)
Hudební skladatel, varhaník a pedagog. Matka mu brzy zemřela a otec zamířil s malým synkem za prací do Vídně, kde začal malý Bohumír uplatňovat své mimořádní hudební nadání a už v 8 letech hrál na varhanách v poutním kostele Maria Brunn u Vídně.
Na vídeňské Hudební akademii studoval varhany a kompozici u J. B. Foerstra a patřil mezi jeho nejoblíbenější žáky. Působil jako sbormistr českých hudebních spolků a stal se varhaníkem českého kostela na Rennwegu.
Po první světové válce se vrátil do vlasti a působil jako ředitel kůru, sbormistr a pedagog v Týně nad Vltavou, Táboře, Ústí nad Labem a od roku 1949 v Praze. Věnoval se koncertnímu hraní na varhany a vystupoval v Československém rozhlase. Napsal 21 klavírních skladeb, orchestrální a varhanní skladby, písně, sbory, melodramy a čtyři mše.
Ještě v 90 letech zastával funkci varhaníka u sv. Pankráce v Praze 4.
K výročí 120. narozenin tohoto rodáka zazněl 9. 12. 2012 koncert ve štěpánovském farním kostele.
Antonie Špačková Říhová
(12. 4. 1894 Štěpánov – 27. 8. 1989 Brno)
Dalším zajímavým členem rodiny Špačkovy ze Štěpánova byla dcera Antonie. Tato výborná zpěvačka po střední škole už zakotvila v Brně, kde zahájila pěveckou kariéru. Soudobý tisk vysoce hodnotil její hudební nadání,
oduševnělý zjev i kvalitní umělecký projev. Měla vzácný hlas kontraalt
a úspěchy sklízela na koncertech i v rozhlase. Pracovala i výtvarně,
především v oblasti figurální kresby. Ještě v 80. letech byla Antonie Říhová – Špačková stále svěží a kulturně činná. Pro Československou akademii věd vypracovala slovníček. „Jak se před 70 lety mluvilo v horáckém nářečí ve Štěpánově nad Svratkou“ (tedy kolem roku 1900).
Marie Alfonsa Špačková
(23. 6. 1886 Štěpánov – 10. 4. 1961 Brno)
Vystudovala brněnskou Vesnu a v roce 1910 byla ustavena učitelkou brněnských mateřských škol. Studovala také jazyky a hudbu. Zcela se věnovala svému povolání, cestování a literární tvorbě. Tiskem vyšly postupně povídky Světla (1916), Vánoce (1923) a Na besedě (1924). Pak román Selská princezna (1926), povídky Pláč a smích (1927) a Chudobky (1931).
Spousta děl vyšla časopisecky, např. romány Příval (1922) a Knězova matka
v časopise Moravská žena. Autorka procestovala kus světa a psala i cestopisy, např. Jadran otiskla Křesťanská žena, cestopis o Svaté zemi Za láskou zůstal v rukopise. V rukopise se zachovala řada dalších děl. Velice pěkný je rukopisný příběh psa pod názvem Jucháček, jenž popisuje roztomilé příhody psa
ve Štěpánově a později i v Brně.
Svůj životopis do roku 1937 zaznamenala autorka ve strojopise pod názvem Moje cesta.
Pochována byla ve Štěpánově.
Anna Špačková - Koenigová
(4. 5. 1892 Štěpánov – listopad 1968)
Anna vystudovala lyceum, složila učitelské zkoušky a učila české děti
v Jugoslávii, později až do sňatku na Vysočině.
Provdala se za bystřického lékaře Koeniga, který za války ochotně ošetřoval partyzány.
Anna se po válce stala členkou i funkcionářkou KSČ.
Agitovala po vesnicích za lepší zítřky, ale hned po únoru 1948 prohlédla a vstoupila do protikomunistického odboje.
Ale 12. června 1950 byla zatčena a odsouzena na 16, později až na 20 let. Rehabilitována byla v roce 1968, kdy také zemřela.
Jaroslav Maria Veselský
(30. 6. 1909 Štěpánov – 13. 12. 1981 Kyjov)
Jaroslav Veselský se vypracoval na poštovního úředníka. Psal většinou nepříliš zdařilá dramata a sám je vydával tiskem. Známá tragédie milenců, kteří skočili v srpnu 1928 z Vysoké skály, jej přivedla na nápad napsat hru Nemravní (1932). Světovou válku předvídala jeho hra Evropa hoří (1934), v níž nechybějí plynové masky a další válečné rekvizity.
Z dalších her: Nikdy se nevrátí pohádka mládí (1933), Pošťačka Dáša (1934), Ó, Floriánku, přijď (1934), Proletáři (1935), Nepožádáš manželky bližního svého (1935), Paprsky smrti (1935), Národ pod křížem, Marnost nad marnost, Zahučaly hory či operety Ta naše písnička česká, Nešťastný šafářův dvoreček a Písně dcery ducha mého.
Autor používal pseudonymy Míla Zubštejnský a Jaromír Horský (pro operety).
RNDr. Adolf Polák
(24. 3. 1909 Štěpánov - 28. 1. 1982 Praha)
Učitel, geolog a mineralog, autor odborných knih i populárních článků.
Absolvoval učitelský ústav v Brně a pak učil na různých školách v okrese Nové Město. V letech 1935 – 1941 působil pedagogicky v Lublani a posléze v Záhřebu, po okupaci Jugoslávie se však nuceně vrací do vlasti a učí v rodném kraji. Od 2. 2. 1946 byl uvolněn pro pražský Státní geologický ústav. V roce 1950 dosáhl doktorátu přírodních věd a v roce 1952 přechází do Nerudného průzkumu v Brně do funkce hlavního geologa. V roce 1956 se dr. Polák opět vrací do Prahy na ministerstvo stavebnictví, ale již v r. 1958 začíná působit v Ústředním ústavu geologickém. Vedle nesčetných dílčích prací lokálního významu jsou jeho nejvýznamnější vydanou prací Nerudné nerostné suroviny (1965), kde shrnuje údaje o všech nerudných surovinách v ČSSR. Regionu věnoval především oblíbenou brožuru Nerostné bohatství Bystřicka (1960). V pozůstalosti zůstalo množství rukopisných poznámek o historii Štěpánova, který nepřestal být jeho láskou. V okolí Štěpánova prozkoumal všechny štoly, studoval zde říční terasy a dokonce objevil několik pravěkých nálezů.
Jeho ostatky odpočívají na hřbitově ve Štěpánově.
Pplk. Adolf Jurman
(14. 6. 1919 Olešnička - 25. 3. 1975 v Anglii)
V 6 letech se odstěhoval s rodinou do Brna, ale ve Štěpánově trávil každé prázdniny. Vystudoval gymnáziu v Brně a pokračoval ve studiu ve francouzském Dijonu, kde maturoval. Chtěl se stát diplomatem, proto zahájil v Paříži diplomatická studia. Za války vstoupil do francouzské armády. Po pádu Francie uprchl do Anglie a přihlásil se tam k letectvu. Jako navigátor létal dva roky u 311. čs. bombardovací perutě RAF. Ztráty u této jednotky činily 56%! Pak se stal pobočníkem velitele.
Po válce se vrátil do vlasti, ale v r. 1948 opět emigroval do Velké Británie, naposledy byl ve vlasti v srpnu 1968.
František Valach
(29. 3. 1922 Štěpánov)
Vystudoval učitelský ústav v Brně, maturoval v roce 1941. Jako praktikant nastoupil ve Štěpánově,
ale od roku 1942 učil v Borovnici a současně Javorku, od dalšího roku byl totálně nasazen. V srpnu 1944 prožil na vlastní kůži při totálním nasazení bombardování Zbrojovky Kuřim. V roce 1945 učil v Polomi, následoval Bohdalov, Žďár a Horní Bobrová, Radešínská Svratka, Věcov, Koroužné, Rovečné a od r. 1954 už trvale Štěpánov.
Jako učitel hudební výchovy a matematiky se ve volném čase věnoval kulturní činnosti, především režíroval divadla ve Štěpánově i Ujčově. Krátký čas také psal obecní kroniku.
Josef Šikula
(23. 11. 1923 Brno - 5. 8. 1947 Nízké Tatry)
Vyrůstal v Záskalí u Švařce, vystudoval gymnázium v Tišnově a stal se učitelem. Naposledy učil v Olší u Tišnova. Jako aspirant musel bez bojových zkušeností narukovat proti banderovcům.
Padl i s pěti druhy pod vrcholem Ĺupčianské Magury v boji s banderovskou sotňou velitele Burlaka. Pochován je ve Štěpánově. Jeho příběh je podrobně vylíčen v knize H. Jurmana Stíny v nás.
Jiří Vogt
(1. 4. 1938 Štěpánov )
V čp. 9 se rodičům Vogtovým během návštěvy příbuzných narodil syn Jiří.
Trávil zde pak celé měsíce u babičky a ve Žďáře z něj vyrostl skvělý boxer.
V letech 1954 - 1959 byl Jirka Vogt vždy krajským přeborníkem, v roce 1954 už i dorosteneckým přeborníkem Moravy a na přeboru republiky prohrál až ve finále. A třeba 3. ledna 1955 porazil Vogt v kvalifikaci v pražské Lucerně před 2 000 diváky brněnského Hrbatu a byl zařazen do širší reprezentační nominace na ME do Berlína. Několikrát reprezentoval a už jako 17letý byl přeřazen mezi muže.
Jiří Vogt byl opakovaně přeborníkem kraje a Moravy, jednou přeborníkem ČSSR a jako reprezentant byl zařazen do olympijské přípravy pro OH v Melbourne. Když omarodil s kostí pravé nohy, musel s boxem skončit!
Později stavěl jachty a závodil na nich. Také se stal horolezcem.
PhDr. Ivan Štarha
(29. 5. 1938 Ujčov)
Rodák z vedlejší obce vychodil školu ve Štěpánově a hlavně v počátcích své vědecké kariéry se věnoval dějinám našeho kraje. V roce 1958 dokončil studium oboru archivnictví – dějepis na filozofické fakultě UJEP v Brně. Od tohoto roku pracoval ve státních archivech, nejdříve v Telči a poté v Brně. Stal se pilným autorem i recenzentem, byl členem autorského kolektivu při publikování větších děl, např. Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček (1979), nebo Bystřice nad Pernštejnem (1980).
Pád komunizmu vynesl dr. Štarhu do funkce ředitele Moravského zemského archivu. Ani na své rodiště však nezapomněl a v roce 2010 vydal knihu Obec Ujčov k výročí obce.
Ing. Hynek Jurman
(4.2.1956 Nové Město na Moravě)
Strojní inženýr, učitel a publicista. Jako jediný se od 80. let 20.st. literárně zajímá o Štěpánov a jeho široké okolí. Svému rodišti věnoval své drobnější práce o basketbalu ve Štěpánově /1984/, Ozvěny Vysočiny /15 svazků v l.1990-1998/ či Padesát let organizované kopané ve Štěpánově nad Svratkou 1943-1993 /1993/. Z jeho rozsáhlejších prací: Štěpánov nad Svratkou 1285-1985 /1985/, Pernštejnský tis /1991/, V labyrintu světa /1992/, O jilmových huslích /1993/, Smírčí kameny na Vysočině /1996, rozšíř. 2000/, Bystřicko /1998/, Žďársko /1998, rozšíř. 1999/, Jak to bylo s partyzány /1998/, Zlatá léta padesátá /1999/, Čtení o Štěpánovu /2000/, Ve znamení zubří hlavy /2001/, Velkomeziříčsko /2001/, Zubštejnské dědictví /2001,2002/, Kde hledat poklad /2001/, Mluvit jako prezident /2003/, V zatáčkách /2003/, Nesmazatelné stopy /2004/, Být za vodó /2005/, Daleko do sametu /2005/, Stíny v nás /2006/,
Čítanka Vysočiny /2009/, Omyly tradované /2010/, Na bystré vodě - Bystřice nad Pernštejnem /2010/, Spěte sladce! /2014/, V nejkrásnějším údolí na světě /2014/, Ozvěny Vysočiny /2015/.
Jako spoluautor se podílel na publikacích: Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou /1992/, Z kraje od Pernštejna k Veveří /1995/, Kamenné kříže Čech a Moravy /1997/, Vítejte na Vysočině /1997/.
Je autorem divadelních her: Čert na Sýkoři /1999,2013/, Kartářka /2014/ a Nevděk, rovněž napsal filmový scénář V nejkrásnějším údolí /2015/. Publikoval také pod pseudonymem Bořivoj Nebojsa.
Zvítězil v celostátní soutěži o nejlepší reportáž "Na cestách" vyhlášené Českou centrálou cestovního ruchu /1998/ a v roce 2013 zvítězil ve fotografické soutěži Zrcadlení s cyklem Dejme hlavy dohromady.
Mgr. Inka Pospíšilová, Ph.D.
(3. 8. 1973 Nové Město na Moravě)
Pochází z muzikantského rodu, už praděd Štěpán Chalupník byl všestranným muzikantem a kapelníkem a otec Štěpán je kapelníkem Koroužanky. Inka absolvovala Základní školu ve Štěpánově, v roce 1991 Gymnázium v Bystřici n. P. a v roce 1996 PedF MU Brno, obor Hudební výchova. V roce 1999 dokončila postgraduální doktorandské studium (téma disertační práce: Metamorfózy syntéz a fantazií Bohuslava Martinů). Od roku 1992 vyučovala hudební nauku, hru na klavír a sólový zpěv na ZUŠ Bystřice nad Pernštejnem. V roce 1997 na této škole založila dětský pěvecký sbor Studánka,
pak i přípravné sbory Pramínek a Pramen. Se Studánkou připravila řadu koncertů a úspěšně se zúčastnili mnoha přehlídek a festivalů. V roce 2005 založila v Lelekovicích u Brna dětský pěvecký sbor Lelekováček a od 2006 i přípravný sbor. V Lelekovicích také od roku 2011 vede chrámový sbor Magnificat.
Mgr. Jiří Hřebíček
(21. 11. 1977 v Novém Městě na Moravě)
Celé dětství a dospívání strávil ve Štěpánově. Již od velmi raného věku se zajímal o přírodu a zvířata, po maturitě na bystřickém gymnáziu proto studoval zoologii na MU v Brně. Začal cestovat, viděl tak draky a roztodivná zvířata
na Komodských a Galapážských ostrovech. Během těchto cest se postupně dostal ke svému nynějšímu koníčku, focení. Sám říká, že předtím fotil, protože cestoval, ale nyní již cestuje, protože fotí. V roce 2013 získal Cenu starosty města v soutěži Zrcadlení. Své fotografie vystavoval v Praze, Řevničově i ve Štěpánově.
MgA. Michal Jurman
(23. 8. 1982 Nové Město na Moravě)
Absolvent Divadelní fakulty JAMU, básník, dramatik. Působil jako učitel, pak jako sportovní redaktor i moderátor v televizi Z 1, České televizi a hlavně v Českém rozhlase Radiožurnál. Od listopadu 2016 je ředitelem PR a IT na FAČR v Praze.
V roce 2000 vyhrál celostátní soutěž v poezii „Soutěž s Parkerem“. Autor řady rozhlasových pořadů. V létě 2007 vydal prvotinu veršů Nocivír, která též celá zazněla v rozhlase. Přispěl do knih svého otce Kde hledat poklad (oddíl Propast, 2001), Mluvit jako prezident (oddíl Na půl huby…, 2003) a Jak být bohatý (oddíl Svízel vánků Vysočiny, 2007). Autor knihy Zvukové umělecké experimenty v českém rozhlasovém vysílání (2008), která se používá jako skripta na JAMU a vyšla i slovensky. Za sbírku Vstupnice do novoduru (2012) byl navržen na Ortenovu cenu. Spoluautor knihy Olympijský rok (2016).
Jako reportér s mikrofonem navštívil i Čínu a Mexiko. Účastník olympiád v Londýně 2012, v Soči 2014 a v Rio de Janeiru 2016.
Významní lidé působící ve Štěpánově
P. František Ronovský
(17. 11. 1806 Únanov – 21. 9. 1871 Doubravník)
Vlastenecký farář, ovocnář, hospodářský spisovatel. Právě za něj získal Štěpánov v r. 1843 vlastní faru. Jako kooperátor zde však působil už od roku 1831, jako farář v letech 1840 – 1863. Tiskem vydal Hospodářskou knihu (1863).
P. František Dědek
(1821 Bystřice – 1874 Polná)
Děkan a biskupský vikář, autor kalendářových povídek i odborných pojednání. Publikoval povídky pod pseudonymem Strýček Pravdomil v kalendářích Koleda a Moravan, ale i v Květech, Hlasu a dalších časopisech. Vydal spis Poutní místo Zelená hora s chrámem sv. Jana Nepomuckého blíž města Žďáru (poprvé 1863). Kaplanem ve Štěpánově byl v letech 1847 - 1857.
Ing. Novák
Správce štěpánovských železáren do roku 1850 a poté znovu okolo r.1860. Za něj se stavěla nová vysoká pec s cylindrickými měchy a předehřívačem vzduchu i silnice k Hodonínu. Měl bohaté zkušenosti z hutí ve Štýrsku, Uhrách, Polsku i v Čechách. Jeho syny byli prof. dr. Vladimír Novák a akademický malíř Ladislav Novák.
P. František Klinkáč
(1831 Tišnov – 28. 2. 1899 Telnice)
Literárně činný kněz působil dvanáct let v Bystřici, kde sepsal zajímavé zprávy o obnově kostelních věží a o postavení a obnovení sochy Panny Marie na náměstí. Byl strýcem spisovatele Karase. V rukopise zůstaly jeho verše, které psal pod jménem Fr. Květnický. Duchovní služba jej občas přivedla i do Štěpánova, kázal třeba při svěcení kříže na Vysoké skále.
Antonín Kunz
(21. 5. 1842 Skořice u Rokycan – 30. 5. 1890 Štěpánov)
Jako učitel nastoupil ve Štěpánově 21. 8. 1877 ze Žďáru. Antonín Kunz byl pedagogickým spisovatelem a zakladatelem školní kroniky. Tu začal psát hned po svém příchodu v roce 1877. Vydal Psaní, počítání a převádění nových měr a vah (1872) a první část psací čítanky Lístky předpravné. Dne 2. června 1890 byl pochován u nás za velké účasti občanů.
František Preisler
(25. 11. 1853 Křtiny - 22. 3. 1928 Polička)
Varhaník z Bystřice, který působil ve Štěpánově od 1. 11. 1878 do 1. 5. 1880, kdy byl povolán za městského kapelníka do Poličky. Ve Štěpánově zvelebil chrámovou hudbu. Jeho potomci byli vesměs známými hudebníky po mnoho pokolení.
Leopolda Dostálová
(1879-1972)
Herečka, která do Štěpánova občas jezdila, protože její rod pocházel z Hodůnek.
František Paulus
(4. 6. 1900 Úhřetice u Chrudimi – 14. 4. 1988 Štěpánov)
Zručný kameník, vedoucí ujčovského kamenolomu, amatérský malíř a sochař. Usadil se v Ujčově a provedl sochařské práce na pomníku padlým v Ujčově, v Dolním Čepí, v Lískovci a Vrtěžíři. Autor možná stovek náhrobků na hřbitovech ve Štěpánově a širším okolí.
Jan Vymyslický
(1911)
V 50. letech pracoval na místní poště. Nestor vysočinských turistů.
Oldřich Blíhal
(27. 8. 1922 Chlébské – 3. 4. 2008)
Protože měl německého otce, byl odveden do wehrmachtu a prošel ostrými boji na západní frontě. Brzy se nechal zajmout Američany. V zajateckém táboře ve Francii se měl následovně: „…syrové brambory jsem žral, místo vody vlastní moč jsem pil, vší jsem měl, že jsem je nestačil hubit…“
Válku však přečkal a klid našel ve Štěpánově – Hamru. Psal si jednoduché verše a procházky do přírody zdůvodňoval vlastním mottem: „Oč lepší je ti v přírodě, než-li sedět v hospodě.“ Hodně fotografoval a vystavoval třeba ve Štěpánově, Nedvědici a Bystřici.
Josef Šíma
(3. 8. 1924 Fryšava - 18. 5. 1983 Štěpánov)
V Brně vystudoval obchodní školu a rok navštěvoval v Praze uměleckoprůmyslovou školu. Studie přerušily válečné události a po osvobození v nich už nepokračoval. Oženil se do Štěpánova a ve volných chvílích maloval obrazy (krajiny, zátiší a kytice), ale i plakáty, pozvánky, čestná uznání, kroniku Sboru pro občanské záležitosti ad.
Ing. Josef Minář
(5. 6. 1921 Branišov - 6. 12. 2001 Štěpánov)
Josef Minář už v mládí obdivoval malíře v plenéru a sám byl inspirován k malbě. Vystudoval však Vysokou školu zemědělskou a stal se pedologem, tedy znalcem půdy. Maloval si doma a soukromě studoval. Se Spolkem podpálavských malířů vystavoval své obrazy v Mikulově, Valticích, Lednici, Pavlově i v Brně.
Zapálený malíř také brzy objevil Štěpánov, kde si našel svou manželku.
Obrací svou pozornost zpod Pálavy na Českomoravskou vysočinu, maluje především na Novoměstsku, v okolí svého rodiště a v posledních letech i Štěpánov. Maloval portréty, zátiší a především krajiny.
Ve Štěpánově měl úspěšné výstavy v letech 2001 a 2006.
Ing. Jan Kletečka
(7. 2. 1925 Strážek – leden 2014 Bystřice n. P.)
Už v 11 letech získal 2. cenu mladých talentů republiky. Vystudoval obchodní akademii, ale vstoupil do armády, kde působil jako pedagog. Časem odešel do civilu a v roce 1964 se vrátil na rodnou Vysočinu, kde pracoval do důchodu v Uranových dolech v Dolní Rožínce.
Své vědomosti o výtvarném umění si neustále rozšiřoval, podnikal studijní cesty a účastnil se soutěží amatérů. Stal se členem výtvarné skupiny AKVA ve Žďáře a Klubu výtvarných amatérů Vysočiny v Novém Městě.
V 80. letech pracoval jako brigádník v MEZu Štěpánov a v červnu 1984 se rozhodl ilustrovat knihu Hynka Jurmana „Štěpánov nad Svratkou 1285 – 1985“. Ani v pokročilém věku na Štěpánov nezapomínal. V červnu 2013 půjčil kolekci svých obrázků na výstavu při pořádání Štěpánovského kulturního léta.
Rudolf Tomica
(1927)
Brněnský hudebník koncertní mistr druhých houslí Státní filharmonie Brno. Do Olešničky na chalupu zajíždí od r. 1981. Je synem známého profesora matematiky, autora vysokoškolských skript.
Sám hrál housle při světové premiéře Otvírání studánek 7. ledna 1956 v Poličce. Partituru má dodnes schovanou.
Jan Šimsa
(2. 10. 1929 Praha)
Jan Šimsa po maturitě v roce 1948 studoval teologii na evangelické fakultě. Pro spory s církevním tajemníkem byl přemístěn do Prosetína, kde vydržel 12 let a jeho poslání jej přivádělo i do Štěpánova. V únoru 1973 mu byl odebrán státní souhlas k duchovní činnosti a živil se jako archivář, údržbář a skladník. Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a doma pořádal bytové semináře. Při domovní prohlídce v roce 1978 bránil svou ženu a byl za napadení odsouzen na 8 měsíců a vězněn na Borech. Po listopadu 1989 se angažoval v Občanském fóru a v Brně spoluzakládal ČSSD. Ústavním soudem byl rehabilitován v roce 2007. Obdržel Řád T. G. Masaryka. Tiskem vyšla jeho korespondence s Ludvíkem Vaculíkem z let 1967 – 1988 a také básně Navzdory (2005). Manželka Milena Šimsová vydala knihu o svém tchánovi pod názvem Svět Jaroslava Šimsy.
Jiří Veselský
(26. 7. 1933 Kyjov - 18. 4. 2004 Kyjov)
Básník, syn Jaroslava Veselského. Jiří Veselský studoval střídavě
na gymnáziu v Kyjově, Kroměříži a Brně. Zde se na Arcibiskupském gymnáziu seznámil s Jakubem Demlem. V roce 1949 poznal i Vítězslava Nezvala, s nímž udržoval kontakt až do jeho smrti.
Po maturitě v Kyjově (1953) byl dva roky učitelem na odborném učilišti v Hlučíně a ve Vítkovicích, pak chvílemi studoval a střídal různá povolání. V letech 1963 – 1966 pracoval jako zámecký správce a knihovník na zámku v Kuksu, v roce 1966 se přestěhoval do Brna. Od roku 1991 byl v důchodu a žil převážně v Kyjově.
Publikoval často časopisecky. Vydal bibliofilie Maria (1948), Asi tak (1956), Rimbaud (1957), Únor (1958), Žarošická pouť (1964), A poslední (1966). Sbírky Nezaručené pověsti (1996), Mýtus organismu (1997), Transy (1999), Zpívající biochemie (2003) a výbory Dívenky jdou Brnem (1995), Všechny tvé dívčí nanicovatosti (2000), Luna je za vlakem poslední nárazník... (2003). Pod názvem Držme se! vyšla jeho korespondence s D. Ž. Borem z let 1998 – 2004.
Prof. Bedřich Havlík
(6. 12. 1936 Horka u Olomouce - 4. 7. 2001 Brno)
Bedřich Havlík vystudoval v letech 1951 - 1957 hru na violoncello na brněnské konzervatoři, následovala AMU v Praze (1957 - 1961) a dva roky vojny. Už od roku 1952 hrál komorní hudbu v kvartetu, které od roku 1963 získalo slavný název Moravské od svých předchůdců. V r. 1965 získali cenu v Benátkách, objeli pak celou Evropu a na deskách vydali přes 70 opusů.
V letech 1963 - 1969 působil Havlík v brněnské filharmonii jako zástupce koncertního mistra a pak ještě 16 let tvořil rezervu tělesa. To už působil pedagogicky. Od r. 1969 plných 13 let na konzervatoři, mezitím byl i asistentem a odborným asistentem na JAMU. V r. 1990 se stává docentem, od 1996 profesorem a od 1. 10. 1997 prorektorem JAMU.
Volné chvíle trávil nejraději ve Vrtěžíři, kde koupil v listopadu 1978 chalupu. Opustil nás symbolicky. Na koncertě pedagogů JAMU odehrál brilantně svůj part a s úsměvem a kyticí odešel do své třídy. Tam zesnul se svým milovaným violoncellem v náručí…
Ak. mal. Jaromíra Knoblochová
(10. 5. 1945 Dolní Dubňany)
Jaromíra Knoblochová prožila útlé dětství v bývalé hospodě v Záskalí a rok chodila do školy ve Štěpánově. Vystudovala ŠUŘ (1959 - 1963), rok byla výtvarnicí v opavském divadle a poté vystudovala Akademii výtvarných umění (1964 - 1970). Tvořila především figury, pod dojmem devastace přírody se však dala na jakousi „angažovanou“ krajinomalbu. Poprvé vystavovala
v r. 1963, pravidelně pak od r. 1972, kdy uspořádala výstavu Mizející krajina o okolí Dalešic. V nejbližším okolí vystavovala ve Štěpánově, Rovečném, Víru a v Bystřici. Počátkem 90. let otevřela Galerii Na Staré hospodě v Záskalí, kde vystavuje a prodává své obrazy už přes dvacet let každé prázdniny.
Jiří Buršík
(1951 Brno)
Od dětství jezdí s rodiči na chalupu ve Vrtěžíři. Navštěvoval známou Lidovou školu umění na Petrově, která mu dala pevné základy. Maluje nejčastěji okolní krajiny olejem. Pouštěl se i do sochařství a postupně se dopracoval k syntéze těchto umění a objevil zcela jedinečný, třírozměrný styl.
Je členem Sdružení umělců Moravy a Slezska. Díky americkému manažerovi se jeho práce nachází v USA a v Mexiku.
P. Norbert Milan Badal OP
(15. 8. 1956 Opočno)
Milan Badal se do Štěpánova přistěhoval s maminkou asi v 10 letech. Vystudoval bystřické gymnázium a pak studoval filozofii na UK v Praze, obor knihovnictví. Během vysokoškolských studií byl spojkou mezi brněnskými a pražskými chartisty. Tajně vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal řeholní jméno Norbert, slavné řádové sliby složil 18. srpna 1988. V prosinci 1989 byl v Lipsku vysvěcen na jáhna a dělal pak kostelníka na brněnském Petrově. Po pádu komunizmu se stal vedoucím nakladatelství Petrov a zůstal jím do roku 1991, kdy byl vysvěcen na kněze řádu dominikánů. Pracoval v církevní službě a byl též poradcem politiků. V letech 1996 – 2003 působil jako šéfredaktor Katolického týdeníku. V letech 2003 – 2009 byl členem Rady České televize a od roku 2011 členem Rady Českého rozhlasu. V současnosti je osobním tajemníkem kardinála Duky.
Vydal knihy Desatero nepovídek (1991), Apokryfy pro kočku (1996), Zcestopisy (2003), Ranní rozcvičky (2005), Chutě Evropy: Cestovní kuchařka Rakouskem, Itálií, Francií a Španělskem (2006), Rozcvičky před usnutím (2008), Ctnosti a neřesti na Kuksu (2008), Liga destilatérů a kurzy hladovění: Labužnické putování po Čechách a Moravě (2008), Bílá kniha církve s černou kapitolou: 20 let svobody 1989–2009 (2009, společně s Dominikem Dukou).
Oldřiška Matoušková
(14. 12. 1956 Nové Město na Moravě)
Vyrůstala v Nedvědici a do Štěpánova se provdala. Vystudovala hotelovou školu a věnovala se výtvarnému umění i výchově malých výtvarníků. Své obrazy vystavovala v Olomouci, Vojnově Městci, Tišnově a samozřejmě poprvé právě ve Štěpánově (2005), kde také vedla výtvarný kroužek.
Ak. mal. Jiří Štourač
(31. 8. 1960 Nové Město na Moravě)
Jiří Štourač vyrůstal ve Švařci, do školy chodil ve Štěpánově, v Bystřici vystudoval gymnázium (1975–1979) a v letech 1979 – 1984 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Následoval rok vojny v Janovicích nad Úhlavou a od jara 1986 dělal nočního hlídače v Národní galerii. Hned po pádu komunizmu je pozván na Akademii, kde byl asistentem do června 1995. Nikdy netvoří komerčně, je proto ctěn kritiky i zasvěcenými příznivci. Současně je i skvělým portrétistou a ilustrátorem. V létě 1991 došel pěšky až do Španělska! Na jaře 1999 vyšla kniha Cesta do Compostely, kterou napsal s Ivanem Kolmanem společně. Jiří Štourač ilustroval skvělým způsobem Erbenovu Kytici, dále zpěvník duchovních písní METANOIA, román Hynka Jurmana Ve znamení zubří hlavy, básnickou sbírku Miloše Doležala Čas dýmu, knihu H. Ch. Andersena Šťastný Per, Legendu o svatém Pijanovi a další.
V rodném kraji restauroval v Novém Městě kapli v kostele sv. Kunhuty i věž stejného kostela a zrovna tak žďárskou baziliku Nanebevzetí Panny Marie či kostel v Dalečíně. Koncem jara 2014 vystavoval v Praze u Topiče hodnotnou retrospektivní výstavu a v létě 2016 i ve Štěpánově.
MgA. Robert Jícha
(17. září 1976 Brno)
Zpěvák, herec, dabér a moderátor. Vystudoval gymnázium a poté muzikálové herectví na Divadelní fakultě JAMU, kde r. 1999 absolvoval v titulní roli Thyla Ulenspiegla ve stejnojmenné hře Grigorije Gorina. Na JAMU účinkoval též v inscenacích Muž z kraje La Mancha a Pomáda.
V roce 1998 získal angažmá v Městském divadle Brno, je členem muzikálového souboru, kde ztvárnil mnoho rolí. Hostoval i v pražských muzikálech Les Misérables a Carmen (s Lucií Bílou).
Věnuje se též dabingu, organizování a moderování společenských akci i koncertní činnosti. Podporuje výrazně Nadační fond dětské onkologie Krtek.
Podílel se na vzniku řady CD a DVD z muzikálů. V roce 2007 objevil s manželkou chatu ve Štěpánově a radostné chvíle zde trávili do srpna 2016.
ALESPOŇ STRUČNĚ
V roce 1889 přišla do Štěpánova ze Skleného rodina učitele Václava Jíchy (1844 – 1899), takže zde zčásti vyrůstal i jeho syn, malíř Václav Jícha (1874 – 1950).
Ve štěpánovské škole působil krátce jako učitel plk. Jindřich Beran (1906 - 1940), stíhací pilot, účastník bojů o Francii, jenž svůj mladý život položil ve válce.
Nelehký životní osud potkal učitele Jana Kotinského, který učil ve Štěpánově v letech 1931 - 1932. Jako zručný malíř prezentoval na školní výstavce v létě 1932 svých 29 olejomaleb, „obrázky to z našeho půvabného údolí“, jak je označil školní kronikář. Kotinský se stal později akademickým malířem, ale jako věřící člověk vystoupil v roce 1948 proti změně učebních osnov, v říjnu už byl zatčen StB a obviněn z protistátní činnosti. Ve vyšetřovací vazbě pozbyl všechny zuby a vlasy mu zbělely. Byl odsouzen na 15 let k otrocké dřině v uranových dolech, prošel i Leopoldov a Valdice. Na amnestii byl propuštěn v roce 1960, ale rodina se mu rozpadla a do své smrti v červenci 1990 žil u sestry v Kuřimi a částečně i v Bobrové.
Od 1. 11. 1949 u nás učil osvětový inspektor František Ostrý, pozdější ředitel Státní filharmonie Brno. Jaromír Mrkos, partyzán pozoruhodných osudů, nastoupil u nás jako učitel od 1. 9. 1958, ale brzy se stal okresním školním inspektorem.
První saunu v republice postavil v Hamru v roce 1936 František Vojta, atlet, teoretik a zakladatel progresivních sportovních odvětví. Byl ze školství vyhnán na stavbu Vírské přehrady. Založil zde populární Malý svratecký maraton (32 km), který se každoročně běhá přes Štěpánov.
Ve Štěpánově dále vyrůstala doc. MUDr. Lilla Čechová, CSc. (1917 Zlín), stomatoložka, vysokoškolská pedagožka.
Po prarodičích pochází ze Štěpánova Doc. Ing. Zdeněk Pospíchal, CSc. (1940), vědec, technik, ekolog (pitná voda, baťovský princip podnikání…), vysokoškolský pedagog. Učil 18 let na VUT Brno. Je předsedou nadace ENVIOPTIMUM.
Zručný bednář Miroslav Vrtěna (21. 6. 1952 Bystřice) vyrobil saunovou vanu pro G. Husáka a rekvizity pro večerníčky Krkonošské pohádky, seriál Cirkus Humberto, pro film Můj obr a další filmy.
Ve Štěpánově vyrůstal i malíř Ing. arch. Libor Bauer (1962), jenž vystudoval SUPŠ a fakultu architektury, vystavoval v Brně, Olomouci a v červnu 2014 ve Štěpánově.
Volné chvíle u nás tráví textilní výtvarnice Jindřiška Vohánková (1958), která maluje ráda krajiny a vystavovala v Praze, Brně, Třemošné i ve Štěpánově (2012) a ve Víru (2013).
V Panském domě čp. 12 žila jeden čas Eva Fantová-Frömmelová, autorka dětských pohádek (Pohádky, které šeptají víly, 2009, Příběhy skřítka Kapradínka, 2012).
Do Štěpánova se přivdala Lenka Cacková, která se věnuje divadelní režii, pro nejmenší děti vede Divadlo Netratrdlo a stála u znovuzrození našich ochotníků.
Z vrtěžířských rodáků jmenujme profesora filozofie a ředitele Amerlingova učitelského ústavu Metoděje Ostrého (1887 - 1974). Stal se doktorem filozofie, profesorem a ředitelem Amerlingova učitelského ústavu v Praze. Psal učebnice matematiky a fyziky.
A také pedagoga JUDr. Bohumila Ostrého, CSc. (1910 - 2005), vyučeného stolaře, později učitele, od listopadu 1945 doktora práv. Byl profesorem Univerzity Karlovy v Praze.
Ve Vrtěžíři vyrůstal Ing. Antonín Špaček (1956), publicista, fotograf a sběratel.
V 80. a 90. letech zavítali na literární besedy do Štěpánova a blízkého okolí Jaromír Tomeček, Jindřich Uher, Sylvie Stavovská a Jiří Jobánek, který jezdil už jako student do Koroužného, kam ho později doprovázela i spisovatelka Věra Sládková (1929 - 2006). Přímo v Koroužném se odehrává Johánkův první román Havárie (1964) i epos Povodí.
Když měli 7. dubna 1989 přijet do Štěpánova a následně do Prosetína brněnští spisovatelé, byla založena „Pamětní kniha domu čp. 183“. Zmiňovaného dne se do ní podepsali Jaromír Tomeček, Jiří Jobánek, Jindřich Uher, Vítězslav Hulák a Sylvie Stanovská. Slavné návštěvy pak přivážely další podpisy: herec Mojmír Heger, budoucí předseda KPV (tehdy ještě disident) dr. Stanislav Drobný, Leopold Mazáč, ředitel Státní vědecké knihovny v Brně dr. Jaromír Kubíček, dr. Jiří Merta z Technického muzea, básník Ludvík Kundera, sochař Vladimír Preclík, malíř Jiří Štourač, kritik a spisovatel Radovan Zejda, básník Miloš Doležal, herečka Jana Franková, básník Josef Mlejnek, malířka Jaromíra Knoblochová, atletický reprezentant Petr Punčochář, redaktorka Věra Rudolfová, výtvarnice Hana Lavičková, nakladatel Miroslav Klepáček, autor Olešnického mementa Josef Novotný, odborný autor a badatel doc. Ing. Vladimír Ustohal, CSc., vědec a autor dějin Čtyř Dvorů RNDr. Pavel Lauterer, CSc. a mnozí další.
Významné návštěvy ve Štěpánově
Přes Štěpánov jistě vandroval na svých výšlapech do Víru a Jimramova Tomáš G. Masaryk. Stejně tak i Petr Bezruč, bratři Mrštíkové (rodáci z nedalekého Jimramova), snad i Karel Čapek a další osobnosti, které prodlévaly u Šťastných ve Víru (tehdejší věhlasná výletní hospoda). S udicí v ruce tudy chodil Jiří Mahen, na staveniště Vírské přehrady jezdil Zdeněk Pluhař. Obecní kronika si v roce 1927 všímá zvýšeného zájmu letních hostů o Štěpánov a dodává, že jsou mezi nimi i členové Národního divadla. Kromě těchto anonymních návštěv slavných existují i návštěvy prokazatelně doložené:
generál Ludvík Svoboda
Ve Štěpánově besedoval 16.2.1964.
prof. Josef Skupa
9.11.1950 hrál pro štěpánovské žáky loutkové představení.
Vlasta Fialová
Tato přední česká herečka zde vystoupila ve školním roce 1973-1974.
Arnošt Košík
9.5.1981 se tento sochař dostavil na odhalení své pamětní desky.
Josef Bican
Nejlepší český fotbalista 20. století a současně nejlepší střelec světa 20. století přijel do Štěpánova 2.7.1988 spolu s fotbalovými veterány pražské Slavie.
Jan Přeučil a Štěpánka Haničincová
Tito dva přední čeští herci přijeli zahrát pohádku do kulturního domu 7.1.1990
Petr Kostka, Tomáš Töpfer, Ivan Trojan
Tito tři slavní herci navštívili v květnu 2000 Štěpánov ješte s mnoha dalšími svými kolegy v rámci natáčení 8. dílu televizního seriálu Četnické humoresky.
Eva Veškrnová
15. května 2004 navštívila Štěpánov zpěvačka, herečka a propagátorka zdravého životního stylu Eva Veškrnová. Společně s ní přijel její manžel, známý dietolog, Bohumil Kempný. Paní Eva všem přítomným představila svoji novou knihu Jeviště života, zazpívala několik svých písní a společně s manželem vedli besedu o různých zdravotních problémech.